Biosémiotika 1

Więcej o książce

Biologie, podobně jako fyzika, okupuje hned několik světů, přičemž o tom, který z nich je ten „pravý“, z něhož jsou odvozeny ty ostatní – zda nějaký takový vů­bec existuje, nevíme nic. Taková podobnost, jdeme-li ke kořenům, není zcela náhodná: termín fyzika je odvozen od řeckého výrazu fýsis neboli příroda, ozna­čujícího harmonické propojení živého i neživého světa, které se navzájem pro­plétají, neustále se rodí a zanikají jeden z druhého a v druhém – a v této obnově neustále vytvářejí něco nového. Fyzika jako novověká věda část tohoto svého dědictví odhodila a poskytla jej nově se rodící vědě: biologii, jež do vínku svého zájmu získala právě ono prchavé, neurčité, neustále se rodící a zanikající jádro a podstatu přírody – život. Biologem je tak ten, kdo zkoumá makromolekuly virů a jejich fungování v hostitelské buňce, stejně jako ten, kdo zkoumá rozšíření invazních druhů rostlin (dejme tomu křídlatky) či globální ekologii kytovců. Tím, co všechny tyto badatele vzájemně spojuje, je historicky podmíněný vývoj neboli biologická evoluce. Na otázku, jak definovat živé, se proto nabízí odpověď „skrze evoluci“. Je-li však evoluce ze své podstaty historií, může o ní být věda? A jdeme-li hlouběji: co je vlastně věda? Lze vědecky popsat všechny projevy živého?