Kritika a autonomie českého umění (1859–1892)

Więcej o książce

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a kritérii hodnocení úspěchu je dnes považováno za samozřejmost, avšak jeho nesamozřejmost se ukazuje při soudních procesech s autory kontroverzních děl. V minulosti nebyl pohled na autonomii umění jednotný a primát estetična při hodnocení se prosazoval v diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto debat autoři knihy nacházejí v období počátků parlamentarismu, kdy se sebevědomí umělecké sféry projevovalo nejen v produkci, ale i v budování veřejných prostor (např. Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickými a literárněhistorickými studiemi, se zaměřuje na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce mezi lety 1859 a 1892, která vyvolávala otázky o závazcích tvůrců ke společnosti. Sleduje také proměny kritiky, která reflektovala rostoucí míru autonomie a ujasňovala si vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a archivních pramenů, které zachycují soudobou kritickou praxi. Výklad je doplněn obrazovou přílohou, která prezentuje diskutovaná výtvarná díla a dobové formy propagace umělecké produkce.