Antonín Procházka Kolejność książek (chronologicznie)

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Satirická skladba o váženém měšťanu Matěji Broučkovi a jeho výletu do XV. století se vysmívá omezenosti a bezpáteřnosti zbohatlíků na sklonku 19. století.

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).

„Przybywajcie i słuchajcie opowieści z dawnych czasów.“ Tak zaczyna się książka, która opowiada o mądrym księciu Czechu, praojcu narodu czeskiego. Relacjonuje historię księżniczki Libuši, która, napełniona duchem proroczym, ujrzała dumne Pragę, gdy stały tam jedynie nieprzebyte lasy. W tamtych czasach w Czechach żyły również wojownicze panny, których odwaga i przebiegłość ożywają w legendach. Szczególnie poruszająca jest historia dzielnego rycerza Dalibora, który w lochu grał na skrzypcach i czarował ludzi. On i inni zostali straceni, ponieważ chcieli pomścić krzywdy, które ich spotkały. Legendy opowiadają o wielu przygodach w starym Pradze, takich jak budowa katedry św. Wita oraz dziwne przeżycia studenta w domu doktora Fausta. Również psoty czarodzieja Żyta, który przemienił tłuste świnie skąpego piekarza, są częścią tych historii. Tajemnicze proroctwa o przyszłości narodu czeskiego dopełniają opowieści. Te stare legendy zostały przekazane przez Aloisa Jiráska, wybitnego czeskiego pisarza i historyka, znanego ze swoich powieści, ale jego najbardziej ludowym dziełem są „Stare legendy czeskie“.

Básnická sbírka jejímž tématem je stárnutí žen. Svoji pozornost postupně věnuje oslavě jednotlivým částem ženského těla. VII. vydání. S touto sbírkou souvisí i pozdější báseň Mladé ženy, která opěvuje krásu mladých žen. Podobně jako u Starých žen se věnuje jednotlivým částem ženského těla.