Jean Delumeau Kolejność książek (chronologicznie)

5 volumes : chacun couvrant une période historique majeure de l'histoire du monde, correspondant chacun à une période de l'histoire du monde : L'Antiquité (Claude Mossé) ; Le Moyen Age (Georges Duby) ; De 1492 à 1789 (Jean Delumeau) ; De 1789 à 1918 (Theodore Zeldin ; De 1918 à nos jours (J.-P. Rioux) Chaque ouvrage présente les grands événements de la période aux quatre coins du monde avec des points de repère (dates clés, cartes détaillées, encadrés). Des doubles pages spéciales tout en images illustrent les principaux aspects de la vie pratique, culturelle ou artistique de l'époque. En annexe, un index, une bibliographie, une table des régimes politiques et un sommaire géographique viennent compléter le sommaire chronologique.

Kniha Tisíc let štěstí světoznámého francouzského historika Jeana Delumeau programově navazuje na jeho monografi Dějiny ráje. Autor v ní jak na základě diskurzu teologů, tak na podkladě literárních pramenů zkoumá zrození a vývoj milenaristických a apokalyptických představ, jež ovládaly lidskou mysl od pozdní antiky až po osvícenské 18. století.

Tous les hommes aspirent au bonheur, mais peu savent le définir précisément. Qu'est-ce qui constitue le bonheur ? L'argent, la réussite, l'amour ? Notre existence n'a de sens que si elle nous apporte du bonheur, mais souvent, nous nous limitons à une liste de plaisirs éphémères, alors que nous désirons un bonheur durable. À travers des entretiens avec Jean Delumeau, André Comte-Sponville et Ariette Farge, l'ouvrage explore l'histoire du bonheur et les diverses interprétations qui lui ont été attribuées. Il examine les moyens privilégiés pour atteindre le bonheur : sagesse, plaisir, vie spirituelle, ou la création d'une société d'hommes libres et égaux. Ces représentations du bonheur sont mises en lumière, tout en cherchant à définir ce que pourrait être un bonheur durable pour les contemporains. Les discussions avec les historiens et le philosophe permettent non seulement de retracer l'évolution du concept de bonheur, mais aussi d'aborder la question cruciale de l'apprentissage du bonheur. Ce mélange de réflexion philosophique et d'analyse historique donne vie aux bonheurs du passé et offre des pistes pour construire un bonheur futur.

Esej autora velmi podnětné a fundované práce Strach na Západě pojednává o formování se představ o ráji v prostředí západního křesťanství od pozdní antiky až po 18. století. Detailně a na základě pramenů sleduje vznik ideje ráje, jež soupeřila s ostatními eschatologickými prostředími, očistcem a peklem, črtá její prvotní tvář v podobě ráje skrytého po potopě světa na lidem nepřístupném místě na zemi, posléze pak postupnou, učeneckou transformaci ve spíše imaginární a symbolický prostor až po osvícenskou skepsi nad posmrtným životem či existencí zásvětných prostor.

Druhý díl úspěšné knihy o antropologii strachu v období středověku a novověku je věnován působení Satana na lidskou společnost, úzkostí před podlehnutím jeho svodů, jež duše přivádějí k zatracení, a hradbám, jež lidé těmtů útokům stavěly. Samostatné pasáže pak tvoří kapitoly o čarodějnictví a čarodějnicích, jež byly podle dobového pojetí největšími pomocnicemi Ďábla.

Rozbor podstaty, vývoje a společenské funkce pocitu hříchu v západní civilizaci od 13. po 18. století. Ve 14. století se duševní prožitek pronásledování spojil s mohutným pocitem viny, což zrodilo chorobnou úzkostlivost. Všeobecná úzkost odhalila v nitru každého jedince strach ze sebe sama. Strach z veškerého vnějšího světa začala provázet "hrůza z hříchu" a "utkvělá představa zatracení". Strach zplodil přehnanou pokoru. Církevní kruhy neustálým zdůrazňováním hříchu, konverze a pokání prožitek strachu dále umocňovaly. Křesťanství se stalo náboženstvím úzkosti... Z tohoto ideového východiska Delumeau zkoumá vývoj pocitu hříchu od 13. do 18. století.

Strach doléhající na většinu. První díl úspěšné knihy o antropologii strachu v období středověku a novověku.

781 pp. Couverture insolée.

La notion de paradis terrestre à travers les siècles jusqu'à nos jours.

To klasyczne już i najlepiej znane z dzieł nestora francuskich historyków Jeana Delumeau (ur. 1923) stara się pokazać, że wbrew rozpowszechnionym przekonaniom renesans nie był wcale „odrodzeniem”. Nic się tam nie „odradzało”, za to wiele rodziło. Renesans nie zrywał ze średniowieczem, lecz je kontynuował – jeśli nieco mniej religijny, to nie na zasadzie antyreligijnego „odrodzenia”, lecz nowych, bardziej liberalnych prądów. Delumeau nie ogranicza się do sztuki, najbardziej spektakularnego oblicza renesansu, lecz omawia całe spektrum tej kultury z cywilizacyjną, gospodarczą i przemysłową stroną włącznie. Pokazuje jedność twórczości w ówczesnym rozumieniu – czy to malarskiej, czy wynalazczej. Leonardo malował, a zarazem projektował maszyny (co było wtedy dość popularne, a on sam, wbrew mitowi, nie był najzdolniejszym z renesansowych inżynierów). Spoglądając w swej monumentalnej monografii z perspektywy historycznej, socjoekonomicznej i ideologicznej, autor przedstawia odrodzenie nie jako powrót do jakiegoś mitycznego „humanizmu” wypartego rzekomo przez średniowiecze, lecz jako przedproże naszej nowoczesności. Przedproże – przy całym geniuszu epoki – osiągane mozolnie: nauka stopiona z magią, religia eksperymentująca z „pogaństwem”, jednak wynalazki (druk), odkrycia geograficzne czy nawet reformacja sprawiają, że naszej współczesności łatwiej się rozpoznać w epoce odrodzenia niż w jakiejkolwiek innej przed nią.

Angst im Abendland, Band 1. Die Geschichte kollektiver Ängste im Europa des 14. bis 18. Jahrhunderts