Jak se Lubošek naučil mluvit slušně

Więcej o książce

Lubošek byl sprostý vesnický chlapeček. Nikdy nezdravil, nikdy se nemodlil, jenom pořád nadával. Byl tak hrozitánsky sprostý, že stačilo, aby jen otevřel pusu, a v kostele hrůzou vyschla svěcená voda. Tatínkovi říkal vole, mamince krávo, a pokud někdy vyslovil některé slušné slovo jako třeba koza nebo pták, pak jedině v nějakém neslušném významu. Chudáci Luboškovi rodiče si marně lámali hlavy, jak ho ošklivé řeči odnaučit... Takhle začíná povídka, která dala název nové knížce Honzy Jíchy. Vlastním přičiněním i ironií osudu už autor stojí na druhé straně katedry než za dob Prevítů na straně blíž k tabuli. Učí češtinu i jiné jazyky, takže má denně dost příležitostí podumat, jak kdo mluví, co tím říká a co si při tom myslí. Výsledkem je i tato sbírka šestnácti inteligentních, laskavých a jazykově hravých humoristických povídek. Ta poslední sedmnáctá je z pera Marka Twaina, který to s cizími jazyky taky neměl lehké, a Honza Jícha ji pro potěchu svoji i vaši přeložil.