Duha nad Větrnou

Więcej o książce

K napsání hraničářského příběhu Duha nad Větrnou mě vybídla náhodně zaslechnutá otázka při chůzi rozkvetlým parkem. „Tati, jaký jsi byl vlastně kluk?“ ptal se asi osmiletý chlapec lehce prošedivělého muže s fotoaparátem zavěšeným na rameni. Přiznávám, že ozvěna jeho hlasu vemně dosud nezanikla. – Chtěli jsme být takoví, jací jsme byli? Jirka tesařů, polosirotek, jel s maminkou před desítkami let rychlíkem vstříc neznámé budoucnosti z polabského Závodí do naprosto odlišného kraje k novému otci, kterého znal jenom z několika krátkých návštěv. Já však, abych se s ním opět setkal, musel jsem se vrátit do doby bez tranzistorů, televizních obrazovek a jiných dnešních vymožeností. Tehdy například přiváděl sportovní tribuny do varu svými fantastickými robinzonádami Plánička, legendární brankář červenobílých, po silnicích jezdily v oblacích prachu automobily, pradědečkové těch našich, a na nebi vrněli blanoplošní předkové tryskových letedel, budící zaslouženou pozornost už jen na fotografiích. Je možné srovnávat tehdejší jirky, Tondy či Evy se současnými? Jen jejich jádra, když každá lidská osobnost je společensky a lidsky podmíněna. Pravda však zůstává pravdou a lež lží, tak jako láska či nenávist, radost i hoře. V každém případě dík vypálenému dubu u Větrné i zádumčivé kráse zbytků staré řeky pod Závodím, i jejich paměť totiž přežila největší lidskou válku. Přejme si, aby všechno, co se kolem nich mění, se líbilo i jim.