Na dokluzu aneb stále s Blaníkem

Więcej o książce

Jednou jsem si z létání odskočil něco sníst a potkal kolegu instruktora, který kouřil o přestávce školení. Ten den jsme létali seznamovací lety, což mě bavilo, protože jsem si u prvních letů zájemce otypuji. Jiný kolega mi radil, abych se vykašlal na létání a šel učit technickou část typu ASK 13, protože ji nikdo jiný neumí. Kouřící instruktor se nad tím zamyslel a prohlásil, že s prvním instruktorem je to jako s krokodýlem. Když se krokodýl vylíhne a jako první vidí člověka, nikdy ho nesežere. A s prvním instruktorem je to podobné! Jsme 4000 stop nad mořem a musíme srazit 600 metrů do dvou a půl minuty. Oldo, vrtej, čas nás tlačí. Uvede metodicky Blaníka do pravé vývrtky a já sleduji výškoměr. Po jedné otočce chce vybírat, ale nedovolím mu to. Musíme níž. Po druhé otočce Olda nevybírá, Blaník se snaží vyběhnout, ale já ho přemluvím. Vývrtku srovnávám po šesti otočkách. Vybíháme z rotací, kladný násobek, trochu lupání plechů, zaléhající uši. Výškoměr ukazuje 2300 stop. Volám dispečera, zbývá minuta, unikáme nad letiště a předávám Blaníka Oldovi. Po přistání to probíráme a já se ptám, kolik otoček vlastně bylo. Odpověď slyším dodnes: čtyři.