Ber to jako handycap

Więcej o książce

Nejde o román, ale bohužel o osobní zpověď. Svoji dceru jsem viděla naposledy 3.1.2001.Do té doby jsem nikdy nevěřila, že by se mi to mohlo stát. Několik let jsem trpělivě čekala,že se sama ozve. Nestalo se, je nedohledatelná, jako místo svého pobytu uvádí stále bývalý mlýn, můj v přeneseném slova smyslu, handycap, nikoliv postižení (handicap), ale cosi, co bylo příliš z ruky, než abych to zvládla. Napřed proto, že byl terčem nájezdů vandalů a zlodějů, pak kořistí dceřina podivného partnera, který ho nemínil opustit. Na osamělém místě, v nedostatku a chladu z ní za tři roky udělal na sobě závislou osobu bez vlastní vůle, bez vazeb na minulost. Sám se lidí bojí a neustále se skrývá, pro styk s vnějším světem používá odjakživa někoho, koho ovládá, případně z nějakého úkrytu řídí, či vydává příkazy. Navzdory očividným psychickým problémům, má, respektive měl zbrojní průkaz i zbraň. Svůj teror uplatňuje vždy vůči nejbližší rodině, s žádnou ze svých minulých žen nežil na samotě, všechny od něho včas i s dětmi prchly. Chci, aby se i moje dcera vzpamatovala, i když je už dost pozdě. Četla kdysi hodně, spoléhám na náhodu.