Jsem zkrátka Sudeťák

Więcej o książce

Celoživotní pocit křivdy, byť úspěšně zpracovaný a bez následků na psychice, není možné potlačit zcela, tím méně v ovzduší, jež se obecně nazývá liberálním a demokratickým. Toto byla prvotní pohnutka autora autobiografických vzpomínek podaných formou dopisů českému dlouholetému příteli Jendovi (muzikantovi i intelektuálovi v jedné osobě). Fakta i úvahy jistě přesahují rámec regionálních souvislostí (Rumburk, příp. Šumava) a umožňují nahlédnout do lidského příběhu muže a otce rodiny, jenž se postupně stával cizincem ve svém vlastním rodišti a posléze skoro dvacetiletým zajatcem socialistického Československa. Obraz nastavený zde v zrcadle dějin vítězům druhé světové války je nepříjemný, avšak nepochybně autentický, a nepomůže ani poukaz na dnešní (či předválečné) existenční jistoty autora ani české oběti nacismu. Dvanáct dopisů je uzavřeno textem česko-německé deklarace z roku 1992 a doslovem M. Spurného Výpověď sudetského Němce o jeho trpkých osudech v poválečném Československu stejně tak jako neblahých zkušenostech s některými představiteli českého národa