Anna Sedláčková Książki

Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Pavlík a bydlel v jednom velkém městě. Měl tátu, mámu a domek v dutině stromu. Jednoho dne se v jeho životě objevila liška. Houpala se na houpačce v parku a zářila štěstím. A když liška vstoupí někomu do života, může se stát vlastně cokoliv. Z jejich setkání se postupně rodí pevné přátelství a liška se pro Pavlíka stává moudrou rádkyní a průvodkyní. Jak ale s jejich přátelstvím zamává, když se táta jednoho dne vrátí z práce a oznámí, že se stěhují jinam, do většího stromu? Citlivě pojatý příběh o přátelství, snech a štěstí vznikl ze spolupráce předních litevských autorek knih pro děti, spisovatelky Eveliny Daciūtė a ilustrátorky Aušry Kiudulaitė. Všem zvídavým čtenářkám a čtenářům se z tohoto kouzelného světa plného barev a pestrých tvarů zatočí hlava.

Powieść Mleko matki została przetłumaczona na kilkanaście języków, w tym na angielski, niemiecki i japoński. Historia obejmuje okres od zakończenia drugiej wojny światowej i opowiada o losach trzech pokoleń kobiet, w centrum narracji stawiając lata 70. i 80. XX wieku. Autorka stworzyła ekscytujące studium stawania się człowiekiem z precyzyjnie i barwnie nakreślonym tłem Łotewskiej SRR od lat sześćdziesiątych do osiemdziesiątych. Opowieść przepełniona jest rezygnacją z męża i ojca, z marzeń i zamiarów, z pracy i przekonań, z przyjaciół i tych, których kochamy. W tej drodze krzyżowej kobiet wszystkich pokoleń bardzo silny jest motyw przebaczenia. Od dzieciństwa jest ono ciągłym zadaniem córki w celu utrzymania przy życiu matki, która celowo pozbawiła córki mleka, by nie pozwolić na odziedziczenie swojego bólu i rozpaczy. Łotwa to kraj, o którym prawie nic nie słyszeliśmy od czasu jej oddzielenia się od Związku Radzieckiego. Nora Ikstena udowadnia, że Łotwa mówi odważnym i oryginalnym głosem. ROSIE GOLDSMITH, dziennikarka i prezenterka Fikcja Nory Iksteny otwiera nowe możliwości nie tylko dla literatury łotewskiej w tłumaczeniu na język angielski, ale także dla samej literatury angielskiej. JEREMY DAVIS, Dalkey Archive Press.

Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.