Janko Polić Kamov Kolejność książek (chronologicznie)

Největší prozaické dílo Janka Poliće Kamova, román Vysušená kaluž, mělo podobně jako jeho autor značně pohnutý osud. Rukopis byl dokončen v roce 1909, ale cenzura zhatila veškeré pokusy o jeho publikování. Dílo, které v mnoha směrech předběhlo svou dobu i proměny chorvatské společnosti, se nakonec dočkalo vydání po téměř padesáti letech a ani dnes není přijímáno jednoznačně. Jedná se o otevřený, provokativní, ve svých důsledcích protispolečenský text obsahující mnoho skandálních myšlenek a úvah, včetně těch se sexuálním podtextem. Kamov píše přímočaře, naléhavě, euforicky, proti proudu dobových zvyklostí a čtenářskému vkusu. Brilantně buduje osobnost hlavního hrdiny, který čelí smrtelné chorobě, neustálému strachu a bídě. Přes všechny překážky a nejistoty však probleskuje jeho touha nevzdávat se, putovat a žít.

Povídky enfant terribla jihoslovanské moderny bez zábran a kompromisů obnažují hlubiny lidské duše, její rozpolcenost, temné vášně, animální instinkty a traumata podvědomí. Problematičnost společenských konvencí, složité rodinné vztahy, toposy kaváren a nevěstinců zaznamenávají rejstříkem smutné grotesky a zaměřují se na mezní situace, paradoxy, absurdity a rozkladné psychické procesy.

U ovdje uvrštenom kompletnom opusu novela i "lakrdija", kako ih je nazvao, najbolje se vidi Kamovljeva veličina i hrabrost da beskompromisno prikaže istinu, ukaže na društvene laži, farizejstvo i filistarstvo, utkavši usput i plemenitu priču o tragediji svoje obitelji, o svojoj nesretnoj ljubavi, kao i priču o svojoj uistinu jedinstvenoj sudbini. Jer, Kamov je bio pisac ispred svog vremena; iako je umro ne navršivši ni dvadeset i četiri (24!) godine, taj je "klinac" ostavio za sobom zadivljujuće djelo iznimne umjetničke vrijednosti, zbog kojeg se danas smatra prvim hrvatskim avangardnim piscem i svakako jednim od najboljih koje smo imali! Samosvojan, jedinstven i originalan, taj prokleti genij, veliki psovač, pjesnik dubokih mutnih slutnji, nagovještač rasula, već u dvadeset i prvoj godini napisao je oporuku: "Ako umrem, ostavljam svoje tijelo na raspolaganje liječnicima, da ga upotrebe za svoje pokuse; budući moja djela ne dopriješe izvan moje ladice, budući moj život ne posluži dovoljno znanosti – to joj ostavljam svoje tijelo i dajem joj svoju smrt. I hulja bio onaj, ko nada mnom pozove popa, pribije krst i donese vijence." Otišao je tri godine kasnije, bolno mlad, nikad prežaljen i nikad zaboravljen.

Za života zanemarivan, obezvrjeđivan i vrijeđan, pa i u međuraću uskraćivan, Janko Polić Kamov postao je u po-ratnome razdoblju, navlastito poslije izdavanja sabranih djela, legendom, intrigantnom, izazovnom, problematičnom, različito vrednovanom, ali ni u kom slučaju neznatnom, već književnopovijesne paradigmatskom. On još i danas blista u svojoj autorskoj zanimljivosti, književnoj izazovnosti i uopće kulturnoj posebnosti, osjenčan aurom rimbaudovskoga »prokletog književnika«, što je bar po životnoj furiji i bio. Ako je njegova poezija, objavljena za vrijeme njegova života, bila relativno »neupitna«, i s obzirom na model i s obzirom na moguće književnopovijesne relevancije, ako su mu novele, barem one antologijske, jednodušnim priznanjem kritike njegov umjetnički vršak, a sličnu kritičku reputaciju doživjele su i kasnije drame, onda je roman Isušena kaljuža zacijelo izazvao najviše kontroverzi. I to iz više razloga, među kojima je i činjenica da je objavljen tek 1957. također nije zanemarljiva. On je tirne ostao bez konteksta, ili točnije bez mogućega utjecaja koji bi zasigurno imao u vremenu nastanka što ne znači da je u tipološkom modela-tivnom i tehnologijskom smislu nezanimljiv. Dapače, upravo je svojim namjerama veći od svoje estetske vrijednosti, kako to ističe gotovo cjelokupna kritika koja se njime detaljnije bavila, pa i Kamovljev apologet Čerina.

Text: English (translation)Original Language: Serbo-Croation