Po šesti vydaných básnických sbírkách (Podkůvky, Kameny, Zapomenuté věty, Siluety, Marné levitace a Černohorské sluncebraní) se autorka rozhodla napsat knihu povídek nazvanou Nečekej záchranné lano. „Svět, který popisuje, není jen bílý nebo černý, ani růžový nebo šedý, má nekonečné množství barev a odstínů. Právě tak prezentuje strasti a slasti lidí nejrůznějšího věku, většinou žen.“
Autorka nabízí cestu na křídlech Pegase do malé země - Černé Hory, kde se na plážích odehrávají mini příběhy naplněné vášní, zklamáním i láskou. Vše za asistence slunce, moře a hvězd slibujících, že tam člověk určitě zapomene na samotu.
Ve své páté knize veršů, nazvané Marné levitace, stejně jako v již dříve vydaných sbírkách (např. Kameny nebo Siluety) Eva Kotarbová vytváří obraz Ostravy, svého rodného města, k němuž má specifický vztah. V Marných levitacích se objevují verše inspirované Hrabovou, Hrabůvkou, Porubou a znovu i centrem Ostravy. Nová knížka, stejně jako autorčiny dřívější, je ale především knihou milostné poezie odrážející hledání pozitivních vztahů mezi nejbližšími i lidmi, s nimiž se letmo setkala na své životní pouti. Je básnickou sbírkou naděje, v níž hluboký lidský cit i přes bolest nachází cestu ze samoty.
Verše se zamýšlejí nad základními otázkami lidského bytí. Z tohoto důvodu se zde střídají motivy života a smrti, odpovědnost člověka za vlastní konání i vyhledávání nezničitelných lidských nadějí. Ve sbírce je možné také nalézt básně intimní reflexe, které přecházejí do symbolů lidské vzájemnosti či domova a dítěte. Je zřejmé, že autorka zhmotňuje své vlastní životní epizody, takže její sbírka je jakousi osobní výpovědí o vlastních vítězstvích a prohrách.
Námětem této první básnické sbírky je láska muže a ženy. Zmatek a něha zamilovanosti je evokována obrazy květin jako snubních prstýnků, milostnými letními doteky a tušením nových životů, jež dozrávají v krvi.