Slzavé údolí Francie

Więcej o książce

Christian de Castries, velitel obležených francouzských jednotek v Dien Bien Phu, si oblékl čistou košili a kalhoty, nasadil svou červenou lodičku z dob, kdy absolvoval jezdeckou školu, a na ramenou zkontroloval generálské hvězdičky. Nahradil jimi ty plukovnické teprve před třemi týdny. Nárameníky nebyly pravé, vyrobili mu je v opravárenské dílně cizinecké legie. Čtyřhvězdičkový generál Navarré mu sice z Hanoje poslal své vlastní, dokonce i s několika lahvemi toho nejlepšího koňaku. De Castries ale nevěděl, kam dopadl kontejner, který mu na padáku shodili letci. V tuto chvíli to však nebylo důležité. Psal se 7. květen 1954, jeho hodinky ukazovaly 17:30, a generál jen čekal, kdy do jeho velitelského bunkru vstoupí první Vietminhci... Z rozhovorů s francouzskými vojáky, kteří boje přežili, bylo zřejmé, jak je taktika protivníka zaskočila. Nikdo z nich nepočítal s tím, že Vietminhci budou schopni vykopat dvě stě kilometrů zákopů a stovky metrů podzemních chodeb, jimiž pak pronikali k jednotlivým pevnostem, dokonce až do středu tábora. Také je šokovalo, že již týdny před generálním útokem, vždy o páté hodině odpolední, protivník vypálil dělostřelecký granát, který přesně zasáhl vybraný cíl, například letoun připravený k odletu. Vojáci to záhadné dělo nazývali „canon jap“, a průzkumná letadla i hlídky je marně vyhledávaly. Až po kapitulaci zjistili, jak to bylo ve skutečnosti.