Dorota Sadovská

Więcej o książce

V kontextu dosavadních výstavních instalací Doroty Sadovské je výstava v olomouckém Arcidiecézním muzeu prvním projektem, jehož ohniskem je přímé setkání jejích maleb se starým uměním. Nastavuje se tak předpokládaný a očekávaný dialog stálých a časem ověřených hodnot se současným malířským projevem, v němž se snoubí smělý, nekonvenční a provokující přístup s vědomím věčnosti a duchovního přesahu zvolených témat. Příběh výstavy symbolicky otevírají obrazy z cyklu Svätí, který v tvorbě Doroty Sadovské představuje iniciační a zároveň stále pokračující a otevřené dílo. Autorka vrací světcům zpět život, emoce, gesta a těla, která extrahuje do koncentrovaných perspektivních zkratek. Úvodní společenství obrazů světců a světic vytváří symbolickou předsíň k pobývání v blízkosti obrazů Svaté rodiny v následující části výstavy. Tuto část instalace nadto provází setkání dvou pláten s kojící Madonou, jejichž vznik od sebe dělí takřka čtyři staletí. Lidství Madony neapolského barokního malíře Bernarda Cavallina není jako u Doroty Sadovské vyjádřeno významově akcentovanou nahotou, ale pro svou dobu neméně provokativně zvoleným modelem prosté dívky z ulice. Následující dva sály přinášejí trýznivou beznaděj a bezmocnost v autorčině interpretaci tématu Piety a závěrečnou katarzi na obrazech Modrozeleného Krista s ranami a Bílého Krista v posledním sále Galerie.