Bedřich Vémola Książki

Podnětem pro Kratochvilův nový novelistický román se staly události z 11. září 2001. Onou bestií ovšem není bin Ládin a islámský fundamentalismus, ale tvoří jen jakousi analogii k jiným formám zla a násilí v hororovém příběhu, který je zasazen do padesátých let v Čechách. Přestože se nikdy nestal, jeho vyznění je neskutečně skutečné a aktuální.

Mladá průvodkyně cestovní kanceláře, několik manželských párů, dvě studentky, dva homosexuálové, poslanec, spisovatel a přinejmenším čtyři literární kritici — to jsou hlavní postavy románu. Jde o „melancholickou grotesku“ — tentokrát o lidech dočasně proměněných v turisty, jejichž zcela neturistické životní příběhy se během týdenního pobytu kdesi u italského Jadranu nejrůznějším způsobem tragikomicky proplétají.

Rozverné nactiutrhačné literární parodie, v nichž Michal Viewegh se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů. V jedné z parodií se setkáváme s Lucií, krásnou dvacet čtyřletou ženou, a Pavlem Tigridem, šedesát devítiletým mužem. Na terase vinárny v Jadranu se Lucie vyjadřuje k frustracím ze života v Praze, včetně čekání na tramvaje a obtížného hledání potřebných věcí. Její hlavní obava se týká syna Milana, kterého nechce vidět vyrůstat jako „českého skrčence“. Tigrid se zamýšlí nad tím, jak se dostali k „šedivému osudu“, a Lucie se snaží najít viníka, přičemž se domnívá, že za vše mohou Rusové. Tigrid souhlasí, ale naznačuje, že situace je složitější. Diskutují o politických svobodách, které byly slibovány, ale nikdy nenaplněny. Lucie se zmíní o Dubčekovi, jehož obraz v plavkách ji pobavil, ale Tigrid ji varuje, že nebyl skutečným reformátorem. Rozmlouvají o politických represích a Tigrid zmiňuje, že Stalin byl symbolem hrůzy a mučení. Lucie, šokována, se ptá, kdo za to všechno může. Tigrid se snaží odpovědět, ale je přerušen mladým Černohorcem, který žádá Lucii o tanec, což ji potěší.

Rozsáhlá básnická skladba zachycuje poměr mladého chlapce s Donem, táborovým vedoucím a dobrým přítelem chlapcových rodičů. S mimořádnou pronikavostí líčí protagonista okamžiky plné odmítání, manipulace, ale i něhy, které ho trvale poznamenaly, jakkoli si zpočátku, coby dítě, nemohl uvědomovat jejich význam. Protože kanadsko-amerického básníka Joshuy Mensche je knihou o paměti, ztrátě a odvaze vydat se do míst, kam se zdráháme nahlédnout — a zároveň o nesmírné síle jazyka, který umožňuje i ty nejtemnější zkušenosti vyjádřit nekompromisně a přitom půvabně.

Třetí sbírka básníka hlubokého duchovního prožitku a zároveň pevně ukotveného k zemi svou profesí soukromého inseminátora krav, kterou provozuje v okolí Mohyly míru. Svoji poezii uvádí tímto vyznáním: Slovo — zvnitřněné — před mlčením či chválou. Kdy srdce lépe poznává jen veršem. Však očistit se dá pouze krizí. A pořád o více je třeba přijít kvůli usebrání. Zatímco děti už si staví z našich hranic hračky. A slzy stávají se vodou plodovou.