Rozsáhlá monografie jednoho z nejvýraznějších současných českých fotografů, který se, jako jeden z mála, dokázal prosadit na mezinárodní scéně. Kniha získala hlavní cenu v soutěži fotografických publikací východní a střední Evropy v roce 2004. Cca 110 duplexových reprodukcí, text česky, anglicky a francouzsky.
Anglický překlad proslavené knihy vychází s podporou Edice Václava Havla. České vydání autor věnoval s mediální pozorností prezidentovi ČR Zemanovi pro potřebné poučení. Kniha vysvětluje hlavní body ruských kulturních a duchovních dějin, jež by měl znát každý, kdo chce rozumět tomu, co se děje v dnešním Rusku. Výklad dokumentovaný na vybraných literárních a uměleckých dílech je veden od „předdějin“ na řeckém Krymu po současnost: od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi, od jurodivých k Pussy Riot. Kniha vykládá Rusko „postkoloniálně“, ne jako jednotné dějiny ruského impéria, ale jako komplex národních a náboženských tradic, které spoluutvářely prostor východní Evropy, včetně ruských „kontrakultur“ a vlivů německých, mongolských, židovských, katolických či polskolitevských. Zvláštní pozornost je věnována Ukrajině, dědici „toho druhého Ruska“. Anglický čtenář ocení vzácně informovaný pohled od autora z polobývalého Východu.
Soubor textů, které přicházely v letech 1981 až 1983 Václavu Havlovi do vězení. Převážnou část tvoří dopisy Ivana M. Havla, v jehož redakci sestavovalo odpovědi na Havlovy dopisy filosofické sdružení Kampademie. Tento soubor dopisů, psaných do vězení, a zůstávajících zatím v rukopise, je neznámou „druhou polovinou“ světoznámých Dopisů Olze
Karel Čapek mluví mnoha hlasy. Některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek. Skoro modlitby jsou sebrány napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s nimi nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k nim chodit pro útěchu. Knihu sestavil a glosoval Martin C. Putna, který se zaobírá duchovními dějinami evropskými i českými, také napříč konfesemi a žánry.
Podoby náboženství v americké společnosti mohou fascinovat svou mnohostí až nepřehledností. Autor, dlouhodobě se zabývající vztahem kultury a náboženství, nabízí přehledný klíč: probírá hlavní americké církve a duchovní proudy, jak se postupně objevovaly v amerických dějinách a jak se promítaly do společenského života i do umělecké tvorby, zvláště do literatury a filmu. Jednotlivé „obrazy“ tak poskytují charakteristiku puritánů, kvakerů, evangelikálů či mormonů, mapují vývoj katolicismu, judaismu či buddhismu na americké půdě, zkoumají formy religiozity amerických černochů či podoby novopohanství, ale všímají si rovněž náboženského rozměru zednářství, transcendentalismu či tvorby beatnické generace. Publikace je doplněna bohatým fotografickým materiálem, který autor získal během ročního pobytu v USA.
Druhý svazek rozsáhlé souhrnné práce je prvním literárně-historickým dílem svého druhu u nás. Čtivou esejistickou formou autor mapuje a vykládá českou katolickou literaturu v době první a druhé republiky a za nacistické okupace. Obsáhle zde portrétuje mj. Jaroslava Durycha, Karla VI. Schwarzenberga, Jana Zahradníčka, Jana Čepa, Bohuslava Reynka, ruralisty či katolickou literární kritiku a esejistiku. Kniha je mimořádně cenná tím, že českou literaturu a kulturu vsazuje do širšího rámce katolického myšlení evropského a světového.
Další svazek edice Svazky úvah a studií přináší monografickou práci literárního historika Martina C. Putny o spisovateli Jaroslavu Durychovi. Putna se jako vůbec první dívá na Durychovo dílo jako na celek, včetně všech období jeho rozsáhlé publicistiky. Všímá si zrodu Durychovy spisovatelské osobnosti, vymezuje jeho místo v české katolické literatuře, zabývá se jeho vztahem k Demlovi, Florianovi a Březinovi, k politické pravici i levici, k současným uměleckým směrům a k Československé republice. V závěru hodnotí tři významné Durychovy prózy (Služebníci neužiteční, Boží duha, Kouzelný kočár) napsané v padesátých letech. Živě napsaná, čtivá studie je významným příspěvkem k poznání české literatury dvacátého století.
Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.
Fotografie Hany Rysové ze Svaté země upomínají bezděky na původní význam slova „fotografie“: „Fós“ je světlo, „grafein“ malovat. „Malovat světlem.“ Hana Rysová nevytvořila ve Svaté zemi ani fotografie dokumentární, ani fotografie žánrové, ale „malby světlem“ – obrazy. Zobrazovala místa tisíckrát zobrazená – chrám Božího hrobu, Večeřadlo, Křížovou cestu, chrámový pahorek, chrám Božího narození v Betlémě a další. Tím hlavním jsou však pro ni nenápadné detail z těchto míst, u nichž třeba ani nemusí být vždy zřetelné, z kterých „ježíšovských“ míst přesně pocházejí. Hana Rysová maluje světlem hlavně kameny. Kameny jako součásti staveb vytvořených lidskou rukou, kameny v přírodě, kameny jako výtvarné artefakty, působící esteticky svou strukturou, tvarem a povrchem – a kameny jako artefakty duchovní, jako svědky příběhů, které se na nich, v nich a u nich odehrály. M. C. Putna doplnil obrazy Hany Rysové svými zasvěcenými komentáři.
Podtitul: Diatriby a kázání, laudace a mystifikace in margine 1994-2001 Tyhle drobné texty vznikaly z impulsu chvíle. Vycházely porůznu, nejčastěji v Lidovkách, v Mladé frontě Dnes a v Souvislostech, ale někdy i v tiskovinách značně obskurních. Však jsou také pěkně obskurní. Ale právě proto mě převelice bavilo sestavovat z nich skládanku a míchat vážné a nevážné. Princip toho míchání je naprosto seriózně literárněhistoricky a literárněvědně vyložen v úvodní Chvále chvály.
Vybrané básně z let 1953-2010. Autorský výbor z tvorby předního českého básníka. „Kuběna, autor originálního, nenapodobitelného díla, zdál se mi klasikem zralým právě do čítanek... Dílo tohoto básníka objevují mladší a nejmladší. Fascinuje je... Dílo, které chtělo být legendou věků, a také se jí stalo, byť okolnosti byly proti. Osobnost." - Jiří Olič
Česko-francouzský katalog k výstavě, která se konala v letohrádku Hvězda v Praze v roce 2002 a následně v témže roce v Galerie Jules Salles v Nîmes.
Druhé, doplněné vydání esejů současného spisovatele, kritika a myslitele.
Kniha známého literárního historika navazuje na úspěšné předchozí tituly a prochází širokým územím bývalého rakousko-uherského mocnářství, zahrnujícím Čechy, Moravu, Slezsko, Rakousko, Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko, Dalmácii, Halič, Bukovinu a Bosnu. Autor vytváří galerii obrazů a myšlenkových konceptů, jejímž cílem je nové osmyslení Střední Evropy jako „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. I přes „nekonečnou mnohost a pestrost“ nachází zřetelné rysy společných duchovních dějin, jejichž počátek se váže na vládu Habsburků a jejich snahu chránit region před tureckým a protestantským nebezpečím. Skutečná Střední Evropa se formuje v období „umírněného rakouského osvícenství“, které chápe náboženskou toleranci jako ctnost a snaží se reagovat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ představuje pomalé, ale soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ, což autor považuje za klíčové v duchovních dějinách Střední Evropy.
Portréty ruských osobností z uměleckého, vědeckého i politického světa, které prožily podstatnou část svých tvůrčích let v emigraci. Mezi jinýmy se seznámíme s osudy filosofů Berďajeva, Šestova či Solženicyna, hudebních skladatelů Stravinského, Prokofjeva či Rachmaninova, spisovatele Bulgakova či politického vyhnance Lva Trockého.
Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.
Putování pražskou čtvrtí Košiře napříč staletími a v doprovodu osobností, které spoluutvářeli jeji (nejen literární) paměť: Jakuba Arbese, Karla Čapka, věštkyně Dojky, Alberta Vojtěcha Friče, Václava Hájka z Libočan, Jaroslava Haška, Jiřího Hejdy, Ignáta Hermanna, Josefa Hory, Jana Hřebejka, Jiřího Karáska ze Lvovic, Stanislava Mráze, Vítězslava Nezvala, Jiřího Ortena, Karla Poláčka, Lenky Reinerové, Jindřišky Smetanové, knížete biskupa Thun-Hohensteina, Jáchyma Topola, Jiřího Trnky a Jiřího Weila. Kniha obsahuje bezmála tři desítky fotografií současných Košíř, míst známých i dosud ne zcela objevených.
Pětačtyřicet studií se zaměřuje na schwarzenberské dědictví, historii významných osobností rodu a jejich veřejné aktivity od 17. do druhé poloviny 20. století. Schwarzenbergové vstoupili do českých dějin po získání třeboňského panství v roce 1660 a na počátku 18. století vybudovali nejrozsáhlejší dominium střední Evropy. Studie se věnují kulturní krajině, stavebním památkám a reliktům sociálně-ekonomického systému. Autory je 44 odborníků, od terénních památkářů a archivářů po univerzitní profesory z českých zemí, Slovenska, Maďarska a Bavorska. Schwarzenbergové hráli klíčovou roli v politickém, hospodářském a kulturním vývoji našeho národa a v těžkých obdobích 20. století obstáli se ctí. Tři deklarace české šlechty z let 1938 a 1939 dokazují jejich přihlášení k českému národu a osobní statečnost signatářů. Publikace obsahuje 280 černobílých a 100 barevných ilustrací. Druhé vydání přináší kompletní rodokmen Schwarzenbergů v Čechách a plné znění tří deklarací české šlechty z let 1938 a 1939. Kniha zahrnuje také rozsáhlé anglické a německé shrnutí o schwarzenberské rodině v kulturní historii.
Soubor čtivých a inspirativních esejů, zamýšlejících se nad vazbami mezi přírodou, krajinou a kulturou z pozic literární historie (Martin C. Putna), archeologie (Jan Klápště), filosofie přírody (Václav Cílek, Jiří Sádlo, David Storch), biologie (Ivan Horáček), kulturní ekologie (Vít Erban, Jitka Ortová,) a fenomenologie architektury (Vladimír Czumalo). Uspořádal Pavel Hájek.
Rozsahem a šíří pojetí třísvazkové dějiny české katolické literatury Martina C. Putny mapují významnou část české kultury od roku 1848 do roku 1989. První svazek pokrývá období 1848–1918, druhý 1918–1945 a třetí 1945–1989. Tato odborná literárně-historická práce, napsaná jediným autorem, nemá v současné české literární vědě obdoby a je srovnatelná pouze s díly literárních historiků 19. a první poloviny 20. století. Putna se nezaměřuje pouze na výčet a charakteristiku děl české katolické literatury, ale zasazuje ji do evropského a světového kontextu. Zohledňuje nejen krásnou literaturu, ale i vývoj křesťanství, teologie, filosofické a esejistické práce a vztah katolické literatury k jiným náboženským a filosofickým směrům. Jádrem Putnova zájmu je česká katolická literatura krásná, zahrnující prózu, poezii, drama, esejistiku a memoárovou literaturu. Autor zaujme čtivým, esejistickým stylem, který oslovuje nejen odbornou veřejnost, ale i široké spektrum čtenářů. Kniha se věnuje jak oficiální katolické literatuře, tak samizdatové a exilové tvorbě. Je vyvrcholením autorovy dlouholeté odborné práce.
Martin C. Kniha představuje literární motiv osobního citového vztahu k Ježíšovi, který je inspirován starozákonní Písní Šalomounovou a rozvíjí se především ve středověké a barokní katolické mystice, v protestantském pietismu a v lidové duchovní písni. A Komenského, Prudentiův starokřesťanský hymnus na Krista, mystického Slavíka svatého Bonaventury v překladu Jakuba Demla, drásavou Mariinu ukolébavku o utrpení Páně, pašijové a magdalenské písně Adama Michny z Otradovic, Jiřího Třanovského stesk Jako kuřátko ztracené a další ukázky z téměř neznámého repertoáru pietistických písní českých exulantů, kristocentrické písně ze Sušilovy sbírky i ohlasy těchto nálad v současných písních Miloše Rejchrta.
Vydáno ve spolupráci s galerií Klatovy-Klenová, Domem umění v Opavě, Bystřickým kulturním nadačním fondem a městem Bystřice pod Hostýnem.
Důkladně připravená obsáhlá antologie ruské předválečné emigrační poezie k nám poprvé uvádí tuto důležitou kapitolu novodobé evropské kultury. Rozsáhlý úvod M. C. Putny vřazuje ruskou emigrační poezii do širších souvislostí evropských, jednotliví autoři jsou představeni v závěrečných medailonech. Kniha svou koncepcí navazuje na svazky Zlato v azuru a Ústa slunce vydané před lety v nakladatelství Odeon – ty se zabývaly ruskou poezií symbolistickou a akméistickou. Uspořádali Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Z ruských originálů přeložili Petr Borkovec, Jaroslav Kabíček, Luděk Kubišta, Martin C. Putna a Miluše Zadražilová. Předmluvu a ediční poznámky napsal a kalendárium sestavil Martin C. Putna. TORST, Praha 1996 „Kniha, která navázala s odstupem pár let na Rusko mimo Rusko. Tam se mluvilo o poezii, tady jsme dali promluvit poezii samé. Úvodní studii jsem nazval Ruští svědkové evropské noci, protože v ní šlo o to, vsadit ruské autory do evropského kontextu, přiřadit je k evropským uměleckým směrům – a pak se ptát, co ne Rusku, ale Evropě dali. Básně jsme si k překladům rozdělili podle zálib a vkusu, takže já jsem si přeložil své dávné oblíbence – sionistu Dovida Knuta, apokalyptičku matku Marii, melancholického osamělce Georgije Adamoviče a aristokratického neoklasicistu Vjačeslava Ivanova. Toho zvláště rád. Klasický filolog, nietzscheánec, volbou Říman a katolík – jak ho nemilovat?“ Martin C. Putna
První svazek obsahuje čtyři knihy raných textů, které odrážejí Demlovy literární začátky a jeho inspiraci symbolistním světem Otokara Březiny a výtvarným světem Františka Bílka, stejně jako katolickým apokalyptismem Josefa Floriana. První část, Slovo k Otčenáši Františka Bílka, představuje cyklus meditací k Bílkovým grafickým listům z roku 1904, ukazující Demlovu symbolistní poetiku. Následuje Homilie, soubor kázání z prvních let jeho kněžského působení (1907), která, ač téměř zapomenutá, zrcadlí Demlova životní témata. Notantur lumina, kniha básní a básní v próze z roku 1907, později doplněná prozaickými úvody a přejmenovaná na První světla, mu vynesla celoživotní titul „básník“. Do lepších dob obsahuje texty zaměřené na radikální katolicismus, publikované v letech 1906–1910 a později znovu vydané. Svazek dále obsahuje oddíl Epilegomena s texty z téhož období, které byly vydány časopisecky nebo se dochovaly pouze v rukopisech. K vydání patří ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání a Bílkových výtvarných listů. Vydání řídí Martin C. Putna, hlavním redaktorem je Záviš Šuman.
Po tématu smrti a tématu modlitby téma písňového smíchu. Drsný středověký Mastičkář, renesanční veselá zvířátka a ožralí Němci, barokní jezovitská Zapalte kacířské bludy, pohoršlivé písně ze sbírek Jana Jeníka z Bratřic a z Obrátilových Kryptadií, na závěr pak ukázky z nově objeveného rukopisu Vídeňské listy. Nahrávka je doprovozena studií Kapitoly z kulturních dějin zpívaného smíchu: o smíchu souhlasném, obscénním, karnevalovém, učeném, nonsensovém a nenávistném – a o tom, čemu a komu je (ne)přijatelné se smát. Spolu s MCP zpívá a mečí Květa Ciznerová, která také vedla nastudování a hudební režii. Hudebním hostem nahrávky je sopranista Jan Mikušek. Při případném pouštění nahrávky dětem je třeba bedlivé rodičovské rozvahy!
Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Z Magorovy summy jsou vybrány nejlepší básně duchovní a seřazeny shora dolů: Nejprve Bůh ve třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli „katolický panteon“ – andělé, Panna Maria, „svatí staří“ a „svatí noví“, nekanonizovaní (a často nekanonizovatelní). Konečně ten, kdo se modlí – zase ve třech polohách: hříšník – vzpurník – vděčník. Nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými.
Jiří Langer a Jiří Orten představují dva póly židovství a češství, literatury a víry: Langer se z modernity vrací k chasidství, ale občas ho vykládá velemoderně. Orten se ze židovských tradic téměř vyvázal, ale pod tlakem blížícího se šoa se vrací k Písmu. Modlitby českožidovské jsou uspořádány podle liturgického roku judaismu: K jednotlivým svátkům jsou přirazeny modlitby ladící tématem či náladou. Dva modlitebníci jsou doplněni na dvojí „minjan“, modlitební desítku: V první znějí úryvky z děl dalších českožidovských autorů, od obrozence Kappera po Ortenovy druhy. Druhou desítku tvoří úryvky těch, kdo se s židovskou zbožností rozešli, a přece v nich pracuje – či těch, kteří k židovství rodem nepatřili, ale zamilovali si dům izraelský, jeho víru a poezii. To poslední platí i pro editora knihy, Martina C. Putnu.
Martin C. Putna se poprvé představuje širší veřejnosti v roli zpěváka, dosud známé jen zasvěceným. O smrti i vesele. Kniha je odborná studie o motivu smrti v textech barokní hudby, o jejich zdrojích v křesťanském i antickém myšlení a o druhém životě barokní poetiky smrti v 19. a 20. století. S. Bacha, ukázky z Pohřebních písní J. J. Ryby, lidové písně ze Sušilovy a Bartošovy sbírky, „maďarskou hymnu sebevrahů“ Pochmurná neděle v novém českém přebásnění či současné pseudobarokní apokryfy (Pluky shnilejch kadávrů). C. Putnou chlapecký soprán David Cizner a soubor Musica Fresca.
Rozsáhlá monografie definuje katolickou literaturu, popisuje její tři základní podoby v evropském kontextu (reformismus – restaurace – romantika) a vymezuje její vznik v českém prostředí.
Studie Martina C. Putny se zaměřuje na zdroje filosofických textů Václava Havla, které dosud zůstávaly opomíjeny. Havlova "nenáboženská duchovnost", která se vyhýbá pojmu Bůh, má kořeny v liberální americké unitářské církvi, jejíž myšlenkové prostředí ovlivnilo i prvního československého prezidenta, a to prostřednictvím Charlotty Masarykové. Putna sleduje linii vlivů od Havlova otce, Václava M. Havla, známého pražského developera a aktivisty protestantské mládeže, až k Havlovi. Dalšími vlivy byly "nekatedrový myslitel" Josef Šafařík a skupina filosofů z Kampademie, která spojovala myšlenky Jana Patočky s katolicismem a americkou "novou vědou". Kampademie se stala partnerem Havla v korespondenčním dialogu během jeho věznění, což vedlo k jeho známým Dopisům Olze. Kniha končí kapitolou o Havlově prezidentském období, která ukazuje, jak zatížení touto rolí omezilo jeho intelektuální kreativitu. Duchovní rozměr se projevuje v heslech a organizačních iniciativách jako Forum 2000 a Cena Vize 97. Práci doprovází bohatý fotografický materiál a citáty z Havlových děl i vzpomínek jeho otce.
Kazatel. Tvrde slovo. Slovo pro dospele duchem. Slovo vedouciho nevedeni. Slovo podobne slovum stoiku a epikurovcu, kyniku a skeptiku. Slovo, jez rozleptava nabozenska schemata. Slovo, jez bylo v cirkevnich komentarich zmekcovano a harmonizovano. Nejparadoxnejsi knihu hebrejske Bible beze vseho zmekcovani a harmonizovani komentuje literarni historik a vypomocny evangelicky kazatel Martin C. Putna.
A kereszténység és a homoszexualitás mind egyéni, mind csoportidentitásként a mai világban egyértelműen egymás esküdt ellenségeinek tűnnek. Vajon feloldható-e valaha az esküdt ellenség státusz? A keresztény és a meleg identitás integrációjának kérdését vizsgálja a neves cseh irodalmár (egyébként, ahogy vallja: maga is hívő katolikus és meleg)– számos eredeti, szakmai és műfaji tekintetben is igen különböző, nyomtatásban vagy a világhálón megjelent szöveg értelmezésén keresztül.
V osmé knize autobiografie Báseň i pravda Goethe reflektuje všeobecnou úctu, kterou si Johann Joachim Winckelmann (1717–1768) získal v Německu během Goethova mládí, a šok z jeho předčasné smrti. Winckelmannův kult tedy nevytváří, ale nachází se v intelektuálním prostředí, které je jím již ovlivněno. Jeho mládí se stalo předmětem kultu díky jeho vědeckému významu, který zahrnoval nové „objevení“ antiky: posun od latinského k řeckému starověku a důraz na výtvarná díla. Winckelmann zkoumal antiku „in situ“ a vypracoval první rozvrh vývojových etap antického umění, který platí dodnes. Jeho prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755) a Dějiny umění starověku (1764) ho etablovaly jako zakladatele klasické archeologie a dějin umění. Winckelmann byl veřejně známou osobností, pro kterou antika nebyla jen vědeckým zájmem, ale celoživotní vášní. Z chudého syna ševce se stal uznávaným učencem v Římě, kde žil antiku a usiloval o krásu. Pro něj byla antika synonymem krásy, což znamenalo hledání a žití krásy ve všem, včetně umění a mezi lidmi. Jeho myšlenky o kráse a tělesné dokonalosti Řeků ovlivnily jeho pohled na umění. Winckelmann, jako „antická osobnost“, byl ctěn jako ideální typ osvícenského Německa, a jeho život a osud byly považovány za mimořádné.
Měli jsme underground a máme prd. Poezie undergroundových básníků Ivana Martina Jirouse, Fandy Pánka, Jaroslava Hutky, Egona Bondyho a Vratislava Brabence. Jedná se o první číslo čtvrtletníku Sešity Knihovny Václava Havla. Obsahuje katalog k proběhlé výstavě "Měli jsme underground a máme prd.": texty českých undergroundových básníků, které se tak či onak věnují Václavu Havlovi, fotografie Bohdana Holomíčka a předmluvu Martina C. Putny, v níž se mimo jiné píše: „Konkrétní historický underground skončil. Avšak, každá doba a každá kultura potřebuje svůj underground – své společenství lidí, kteří žijí, myslí a tvoří „jinak“, pro většinovou společnost nepochopitelně, provokativně, rouhavě, a tím kladou do otázky „samozřejmé“ hodnoty té které doby a kultury.
Kniha přináší obsáhlý výbor z celoživotního díla Karla VI. Schwarzenberga, které bylo zčásti publikováno ve vlasti (do roku 1948) a z části v exilu. Texty byly vybrány z publikované i rukopisné části díla a byly sestaveny podle kombinace hlediska časového, žánrového, tematického i hlediska periodika, v němž byly otištěny: I. Democratiana, II. Religiosa, III. Bohemica, IV. Schwarzenbergiana, V. Magna narratio, cantica et ludibria aneb Torzo románu, písně a hříčky. Texty napsané původně v jiném než českém jazyce byly přeloženy do češtiny. Kniha je opatřena úvodní studií editora Martina C. Putny, vysvětlivkami, rodokmenem Schwarzenbergů, životopisným přehledem, obrazovou přílohou a jmenným a místním rejstříkem. Karel VI. Schwarzenberg (1911 Čimelice – 1986 Vídeň) byl historik, heraldik, náboženský a politický esejista a příležitostný beletrista. Psal rovněž pod pseudonymy Jindřich Středa a Bojna. Studoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, byl žákem Josefa Pekaře. V květnu 1945 organizoval protinacistické povstání na Čimelicku, v jeho průběhu byl zraněn, po válce vyznamenán. Roku 1948 se svou rodinou opustil republiku. V exilu se věnoval převážně historické práci.
O nové knize Martina C. Putny napsal religionista Ivan O. Štampach ve svém odborném posudku: „Kniha se opírá jak o desítky dobře dokumentovaných položek literatury vyjadřující homosexuální a křesťanské postoje, tak o práce odborníků (teologů, historiků, sociologů, antropologů, etnologů apod.) k tomuto tématu. Autor s jistou mírou zdravé opatrnosti ukazuje v rozporu s oficiálními autoritami římskokatolické a jiných křesťanských církví, ale v kritické návaznosti na Bibli a tradici, jakož i na křesťanské dějiny, že lze dávat přednost stejnému pohlaví a být křesťanem. Nevyslovuje však kategorické soudy, nýbrž spíše ukazuje různá řešení. Návrhy skupin, směrů a jednotlivých aktivistů či teoretiků pouze neregistruje. Hodnotí je aspoň implicite, tím, že je dává do souvislosti a že domýšlí jejich řešení do důsledků.“
Describing the legendary origin of the Roman nation, this poem tells the tale of the Trojan prince Aeneas, who escaped with some followers after the fall of Troy and sailed to Italy. Here they settled and laid the foundations of the Roman empire
Oswald Spengler w swoim dziele wpływa na nowoczesne postrzeganie historii. Zaczynając od politycznej rozprawy z 1911 roku, bada złożone relacje między formami sztuki, wojną a strukturami politycznymi. Jego celem jest naszkicowanie morfologii historii świata. Spengler przedstawia rozwój kultury, w którym wszystkie cywilizacje – indyjskie, antyczne, arabskie i zachodnie – wykazują uderzające paralelności w swoich etapach rozwoju. Wprowadza pojęcie „homologicznych form”, czyli zjawisk kulturowych, które mimo różnic czasowych i zewnętrznych występują w tej samej fazie. Termin „współczesność” odnosi się do faktów historycznych, które w swoich kulturach pojawiają się w podobnej sytuacji. Ta interpretacja, będąca jednym z najwcześniejszych podejść strukturalistycznych, pozwala na rekonstrukcję brakujących elementów zaginionych kultur oraz przewidywanie rozwoju istniejących. Spengler prognozuje dla zachodniej Europy po „panowaniu pieniądza” powstanie césarystów oraz coraz bardziej prymitywne formy polityczne. Jego analiza jest językowo błyskotliwa, choć często pozbawiona wyraźnej chronologii i systematyki. Podkreśla znaczenie sztuki, struktur państwowych i wiedzy matematycznej, wprowadzając pojęcie dusz kulturowych.
Dílo Órigena z Alexandrie (185–254/5) bývá nahlíženo v kontextu tří různých disciplín: Patristické teologie, dějin filosofie a literární historie. Východiskem této knihy jsou dějiny literatury, do nichž Órigenés patří především jako autor systému biblické hermeneutiky. Spíše než Órigenově zpochybňované „ortodoxii“ chce kniha porozumět Órigenově „doxa“, tedy jeho „slávě“, jedinečnosti jeho postavení v duchovních dějinách pozdní antiky. První část knihy rekapituluje órigenovskou faktografii, druhá část předkládá a rozsáhlými citacemi z Órigenových textů dokládá interpretaci jeho osobnosti skrze klíč „trojí vášně“, jak se jeví v jeho zdánlivě „neosobním“ díle – „vášně logické“, „vášně pedagogické“ a „vášně církevní“.
Dějiny a kultura ruské emigrace 1917-1991. Rusko mimo Rusko bylo první českou knihou, která téma ruské emigrační kultury otevřela a zpracovala je tak systematicky, jak umožňoval vymezený prostor dvou set stránek na jeden svazek (ve druhém svazku jsme je s Miluší Zadražilovou stejně překročili :-). Mezitím se o emigraci dobádalo mnoho věcí, v Evropě, v Rusku i u nás. Profily hlavních představitelů emigrační kultury, především autorů první vlny, jádro jejichž díla leží v meziválečném období ? se však už o mnoho změnit nemohly. Takový Dmitrij Merežkovskij..
Studie o cestách novověkých Evropanů (19. a 20. století) za antikou, o antickém námětu v umění, o hledání „řeckého snu“, o hledání fyzického Řecka, především o druhém životě antiky uprostřed globalizovaného postmoderního světa. Kniha o textech a místech, o „řeckém snu“ Evropanů, je výrazem polarity tohoto obecného snu a jeho osobní modifikací. Texty, které kniha přináší sledují cesty za antikou v dílech evropských autorů, převážně krásné literatury 19. a 20. století. Přítomné studie tvoří tři tematické okruhy – hledání Řecka v „Řecku mimo Řecko“, v Itálii včetně „toposu Winckelmann“. Druhý okruh představují studie o autorech, kteří cestovali do Řecka jen imaginárně. Třetím okruhem jsou cesty autorů do autentického Řecka: pravoslavného, byzantského (Athos), Řecka „znovupořečťovaného“ a Řecka, které je Řeckem ve smyslu literárního místopisu (Alexandrie). Český pohled v knize sleduje české i německé autory sledující Řecko. Komparativní způsob nahlížení prezentuje náš osobitý vztah k antickému dědictví tak, jak se promítlo v jednotlivých pramenech poznání.
„Knihu Martina Putny „Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury“ považuji za mimořádně významnou práci o mimořádně důležité osobnosti českých dějin. Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje. Svoji práci opírá o mimořádně pečlivé studium dostupných zdrojů. K tomu píše elegantně a po výtce čtivě. Tato kniha představuje podle mého soudu zcela stěžejní počin v dosud většinou povrchním a často tendenčním myšlení o Václavu Havlovi. Nastavuje mu novou a vysokou laťku.“ Erazim Kohák
Kniha rakouské novinářky a spisovatelky Barbary Tóthové (* 1975) přibližuje čtenářům životní cestu Karla Schwarzenberga (* 1937), současného české ministra zahraničních věcí. V citlivě vykresleném portrétu sledujeme prvních jedenáct let jeho života v Čechách, dramatický odchod do exilu v Rakousku roku 1948, první krůčky v politice, nevšední rodinný život, působení v Mezinárodním helsinském výboru i politické angažmá po boku Václava Havla v 90. letech. Kniha zachycuje více než jen život Karla Schwarzenberga. Autorka, vystudovaná historička, shromáždila mnoho historického materiálů o životě rodu Schwarzenbergů po dobu několika staletí, zachytila nezaměnitelné rodové tradice a hodnoty. Velkou pozornost věnuje schwarzenberskému hospodaření, vazbám rodu na Čechy, Rakousko, Německo i Švýcarsko. Pro českého čtenáře jsou cenné zejména dlouhé pasáže věnované rakouské vnitřní a zahraniční politice i kultuře od 50. let do konce let 80., ve kterých se s takto detailním pohledem zevnitř setkává u nás vůbec poprvé. Kniha je doplněna rozsáhlou fotografickou přílohou, soupisem použité literatury a zasvěceným doslovem Martina C. Putny.
Ein Bildugsroman mladého kritika a esejisty, autora knih Rusko mimo Rusko a My poslední křesťané, je příběhem zrání studenta filosofické fakulty před a po listopadu 1989 a jeho další životní a duchovní cesty až do současnosti. Deníková kronika se střídá s básněmi, dopisy, eseji, pohádkou a „cestami na jih“, svébytnými reflexemi duchovních ohnisek křesťanské kultury. – – Tahle kniha vzbudila po svém vydání v mnohých nadšení a v mnohých zuřivost. Dnes na ni sám hledím poněkud úkosem. O co mi v Kraftu šlo – protnout tehdy oblíbený žánr deníku s klasickým „výchovným románem“, přetavit reálné události a reálné postavy do obecně srozumitelného příběhu. Pak mi bylo líto, že to velká část čtenářů četla jako autentický deník a zajímala se jen o to, zda se ta a ona událost odehrála opravdu tak nebo jinak. Možná ale, že byli čtenáři moudřejší než já a že dnes z té knihy zbylo jakési svědectví, jakýsi dokument o té nadšené a zuřivé době kolem roku 1989, jak ji prožívalo jedno její horkokrevné dítě....
Knižní rozhovor s literárním historikem Martinem C. Putnou je širokým pohledem na kulturní a duchovní aspekty naší doby a společnosti. Skrze tři základní bloky, Osoby, Místa a Prostředí, prochází všemi hlavními tématy Putnovy odborné i tvůrčí práce. V první části je princip duchovní genealogie, který M. C. Putna při svém bádání často užívá, vztažen i na něj samotného: Připomíná jeho učitele a další osobnosti české i světové kultury, k nimž se hlásí. Ve druhé části kniha obdobně pracuje s metodou literárně-geografické hermeneutiky: Putuje s M. C. Putnou po místech, která ho během životních cest ovlivnila a o jejichž kulturních dějinách přináší množství pozoruhodných postřehů – od rodných Jižních Čech a Vysočiny přes Německo a Itálii až po Ameriku a Indii. Ve třetí části jsou představena různá kulturní a společenská prostředí, jimiž M. C. Putna prošel a v nichž vždy zanechal výraznou stopu: česká katolická církev na sklonku komunistického režimu, univerzita, prostředí literární kritiky, okolí Václava Havla či gay komunita. Živý a obsahově nabitý rozhovor je svědectvím o radosti z poznávání kulturních tradic světa a o nevyčerpatelnosti stále nového uvažování o nich. Všechna rozmanitá témata přitom propojuje princip menšinovosti: Připomínat to, o čem se nemluví nebo na co se zapomíná, co stojí na okraji, ale činí to svět bohatším a dynamičtějším.
Kniha představuje první souborné zpracování tématu homosexuality v české kultuře, konkrétně v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu. České osobnosti, díla a fenomény jsou přitom vždy vztahovány k obecnějším tendencím euroamerické kultury a jsou analyzovány metodami vycházejícími z vývoje příslušných disciplín světové vědy. Ve čtrnácti monografických kapitolách jsou zde shromážděny dosud méně známé či jen částečně reflektované poznatky o homoerotickém cítění či přímo homosexualitě v díle jednotlivých českých umělců. Až na výjimky jsou v centru pozornosti díla přispívající k formování novodobé homosexuální identity a vnímaná v homosexuální komunitě jako kanonická. K této práci se sdružili čeští (nebo v Čechách žijící) badatelé různých humanitních oborů, většinou střední a mladší generace, pod vedením literárního a kulturního historika Martina C. Putny.
Češi, Evropa a Západ mezi minulostí a budoucností Co je vlastně Západ? Jsme my, Češi, skutečně jeho součástí? A pokud ano, proč? Jaká je budoucnost Evropy? Existuje ještě Střední Evropa? Jak se stavět k Východu? Je pro nás Rusko hrozbou nebo výzvou? I takové a podobné otázky si klade naše kniha, přičemž nenabízí žádné definitivní odpovědi, nýbrž se především snaží být inspirativní, provokativní a dialogická, jak je ostatně naší evropské a obecně západní civilizaci vlastní. Evropská a západní identita byla a je principiálně dialogická, nehotová - evropanství a západnictví národů se stále znovu rodí z krizí, otázek, odvahy a víry. Snad muže někomu otázka, vetknutá do názvu naší knihy, znít pateticky a sebestředně. Proč jsme Západ? Inu, proto, že se nemíníme vzdát kritického myšlení, pochybujeme sami o sobě, abychom vždy znovu pokračovali v onom dobrodružství, jež se rodí z pravdivého sebe-vědomí svobodných jedinců a národů.
Sbírka sonetů, v níž se vzájemně prostupují dva ideály - láska k ženě a láska k národu. Autor podřídil svůj osobní prožitek nadosobním vlasteneckým a humanistickým hodnotám. V alegorickém obraze slovanské mytologie vyzvedl myšlenku slovanské vzájemnosti, která posilovala naději a sebevědomí malých národů, podřízených tehdejší vládě habsburské monarchie. Pod vlivem dřívějších autorů, Danta, Byrona či Komenského, je využit motiv putování. Básník je na své cestě po slovanské pravlasti doprovázen bůžkem Mílkem Mílkem a bohyní Mínou. Vystupující slovanští bohové jsou tvořeni po vzoru antického panteonu. Mílekk představuje poslovanštělého Amora, syna bohyně Lady (Venuše), a Mína, dcera bohyně Slávy, zosobňuje ideální symbol slovanské budoucnosti.
Šestý svazek Spisů Jakuba Demla zachycuje jeho duchovní a politické výkyvy během let 1923-1925, kdy se angažoval v Sokole. Toto ztotožnění s organizací a jejím myšlenkovým světem je logické, zejména v kontextu Demlovy frustrace z katolického světa a jeho náklonnosti k slovanskému nacionalismu. Dočasné zakotvení v Sokole koresponduje s jeho trvalým vztahem k rodnému Tasovu, přičemž tato souvislost přesahuje čas. Následující svazek, „V Tasově a v Sokole“, se zaměří na období, kdy Demlovo nadšení pro Sokol slábne. Sokolská čítanka (1923) shrnuje články pro sokolské časopisy, často vycházející z jeho promluv na sokolských akcích, a představuje světský, avšak nikdy zcela neduchovní protějšek jeho katolických knih. Sestrám (1924) obsahuje články určené ženám – Sokolkám a čtenářkám časopisu Sokolice. Česno (1924) přináší prózy, které, ač formálně „nesokolské“, sdílejí témata uzemnění a ekologické souvislosti. Šlépěje IX (1925) dokumentují Demlovy vztahy v sokolské obci a počínající spory, zatímco Tasov se jeví jako stabilní prvek. Oddíl Epilegomena obsahuje drobné sokolské články, které nebyly zařazeny do hlavních textů. Svazek je doplněn doslovem, edičními poznámkami, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivkami reálií, jmenným rejstříkem a reprodukcemi ilustrací a obálek původních vydání.
My poslední křesťané : hněvivé eseje a vlídné kritiky. Doslov Zdeněk Neubauer. 1. vydání.
Zápisy ze spiritistických seancí spolu s autorovými komentáři.
Šestatřicátníci byli „první partou“, kterou kolem sebe Václav Havel shromáždil, když jemu a všem ostatním bylo sedmnáct let. Šlo zajisté o „partu“ dosti výjimečnou – partu teenagerů s ambicemi literárními, politickými a filosofickými, jež se cílevědomě míjely s literárními, politickými a filosofickými proudy své doby, nejtemnějších stalinských let. Václav Havel tehdy činí vlastně totéž, co bude činit v šedesátých letech, když se pokusí nalézt platformu nezávislé tvorby a myšlení napříč směry v časopise Tvář. A činí totéž, co bude činit v sedmdesátých letech, když zorganizuje další společenství nezávislých osobností kultury, myšlení i politiky – Chartu 77. A činí koneckonců totéž, co bude činit v devadesátých letech, když bude navzdory tendenci k naprosté identifikaci politiky se stranictvím hlásat „nepolitickou politiku“ – politiku, jejímiž nositeli by měly být integrální nezávislé osobnosti, pro které je politická příslušnost jen druhotná. Kdyby pro nic jiného, tedy proto je poučné číst tyto nejranější, teenagerovské texty Václava Havla a členů jeho „první party“ – jeho „protocharty“.
Co bývala kdysi Florianova Stará Říše a Reynkův Petrkov a později Magorovo Vydří, to byla v devadesátých letech 20. století Rolečkova Hluboká: dům na Vysočině, ve kterém se scházejí radikální katolíci a vytvářejí stranou od moderního světa i od oficiální církve svoji "kontrakulturu", svůj originální životní styl a svou nauku, jež se v případě Hluboké nazývá "mahájánový katolicismus". Dějiny této skryté komunity rekonstruuje a do širších kulturních kontextů vsazuje studie Martina C. Putny. Její zašlý svět evokují dobové apokryfy a meditace Aleše Rolečka a fotografie Štěpána Bartoše.
Římský deník spolu s Římskými sonety je holdem Římu, městu, které Vjačeslav Ivanov (1866–1949) považoval za svůj druhý domov. Martin C. Putna Ivanovovy básně doprovodil komentáři, ukázkami vzpomínek Ivanovovy dcery Lidije a doslovem, který obsahuje ranější Ivanovovy básně, u nás dosud neznámé. Kniha obsahuje též fotografickou přílohu.
Obsáhlá kniha Martina C. Putny navazuje na předchozí linii jeho literárně-historické tvorby, spjatou s antikou. Uzavírá trilogii po svazcích Órigenés z Alexandrie (2001) a Řecké nebe nad námi aneb Antický košík (2006). Řekové i Římané; pohané i křesťané; literáti i teologové; literatura a krajiny kolem Středozemního moře – nejde o učebnici ani slovník, nýbrž o živého a čtivého průvodce po kultuře a myšlení pozdní antiky, a současně po hlavních provinciích Římské říše. Na vybraných osobnostech a textech autor dokladuje vývoj této epochy v čase i prostoru. Od prvního až do šestého století, od Hispánie a Británie až po Sýrii a Egypt. V netradičním kontextu se ukážou autoři českému čtenáři alespoň trochu známí (Petronius, Plútarchos, Marcus Aurelius, Julián Apostata, Jeroným, Augustin a další), a vedle nich budou představeni autoři téměř neznámí (Flavios Filostratos, Ausonius, Prudentius, Synesios, Nonnos, Arator a další). Putna pojednává i o tvorbě skupin jakoby okrajových – o ženské spiritualitě či o souvislosti Talmudu s pozdní antikou. Kniha je doplněna jmenným a místním rejstříkem, anglickým summary a souborem map.
